Srpen 2017

To nie tylko strach

30. srpna 2017 v 17:29 | Nienawidzacy
V podstatě celý život žiju s tím, že mě všichni sledují, že mě kritizují, že všichni čekají na to, až něco zkazím, aby se mi mohli smát.
Ty nejprostější věci v životě nad kterými většina lidí ani moc nepřemýšlí na mě působí tak, že bych si nejraději sedla k sobě do pokoje a schovávala se tam zbytek svého života, abych už nikdy nemusela nikoho vidět.
Objednat si jídlo v restauraci je jedna z těch nejtěžších věcí.
Třeba když jsem v restauraci s rodinou a přijde servírka a ptá se, co se chceme, obvykle jsem poslední, protože se nedokážu ozvat. Zatímco moje rodina říká, co chce, tak já tam jen sedím a čtu si to pořád dokola, a v hlavě si to nacvičuju tak milionkrát.
A pak když se na mě ten člověk podívá, v puse se mi najednou udělá sucho, říkám si: "Chce, abych mluvila? Co když nejsem na řadě a promluvím? To bude hrozně trapný." nebo "Co když to řeknu špatně a ona se mě zeptá na něco jiného?" Třeba by se mě zeptala co chci kromě toho a já bych zpanikařila, protože by se na mě všichni dívali.
Rodina by se na mě dívala, ten obsluhující by se na mě díval, měla bych pocit že se každý v té restauraci na mě dívá.
Jít sama po ulici… to nedělám často, ale když už, v uších mám sluchátka a když vidím, že se ke mě někdo přibližuje a jdu kolem něj, tak se na něj kouknu a pak se rychle kouknu jinam. On se usměje a já se taky snažím usmát, ale říkám si: "Co když to vypadalo blbě?" Mám pocit jakoby si každý, co projde říkal: "Ty jo, koukněte na ní, ty její vlasy a to oblečení co má na sobě. Kde si tak sama." Nedokážu dlouho mluvit s lidmi po telefonu nebo na videochatu.
Začátek školy je pro mě vždy naprosto strašný. Vždy tam jen sedím a s nikým se nebavím, snažím se nějak zabavit, třeba na mobile nebo si kreslím.
Každé dvě vteřiny si upravuju vlasy.
Oni si kolem mě povídají a já tam jenom sedím, protože nevím jak na někoho promluvit jako první, nikdy nevím co říct, takže jen sedím a čmárám si. Předstírám, že něco dělám. Předstírám, že mi vůbec nevadí, že všichni mluví se svýma kamarádama, zatímco já tam jen sedím.
A když na mě přece jen někdo promluvil jako první, úplně mě to vyděsilo.
Třeba když mě někdo požádal o tužku, zpanikařila jsem a upustila ji.
Když jsem doma je to v pohodě.
Když vejdu do školy... Začnu být... Nervózní... A říkám si: "Proč? Vždyť tady chodím každý den už dva roky. Všichni jsou tady v pohodě, ale co když mám divný vlasy? Co když moje oblečení vypadá blbě? Co když jsme měli dneska třeba na devět a já tu jsem?"
A tak tam vejdu, ujistím se, že je všechno v pohod. Vezmu si do ruky mobil, protože si připadám klidnější když ho mám v ruce. Nejspíš asi proto, že kdyby nastala třeba nějaká trapná situace, tak bych se do něj mohla podívat.
Tak tedy vejdu do třídy a všichni mě pozdraví a já roztřeseně a krátce odpovídám.
A snažím se znít mile, a snažím se usmát a snažím se znít jakože mám radost z toho, že je vidím, ale prostě nemůžu, protože... Já mám radost z toho, že je vidím, ale nemám radost z toho, že musí být v prostředí mezi lidma. A i když v té místnosti není většinou víc než dvacet lidí, děsí mě to.
A já chci mluvit s lidmi a znít mile, znít přátelsky a vlídně a pomáhat lidem, ale nemůžu, protože jsem příliš nervózní na to, abych to dokázala. A já vážně moc chci, ale prostě to nedokážu. Nevím jak. Nevím co dělat...